Někdy mám potřebu vypsat se ze svých myšlenek. Napsat všechno, co ve mně je, co mě trápí, jak se cítím…prostě vzít papír a tužku nebo MacBooka a psát. Být upřímná. Upřímná sama se sebou a přiznat si, že ne všechno je takové, jako to zvenku vypadá. A to moje vypsání je přesně něco, co mě nějakým způsobem naplňuje. Vypsání a psaní celkově. Moje Google Docs jsou plné mých myšlenek, mostly v angličtině, protože jsem v angličtině našla ještě větší kouzlo než v češtině, ačkoliv čeština má leckdy mnohem více způsobů, jak se vyjádřit. 

To, co je v mých GoogleDocs, je něco, co bych možná před pár měsíci sdílela se všemi – tedy s vámi. Ale za poslední dobu jsem si uvědomila, že ačkoliv bych všem ráda poskytla to, co jsem napsala, že to není něco, co bych chtěla sdílet. Tohle sem píšu z důvodu toho, že některé moje články možná budou krátké, nebo dokonce neúplné? Oni úplné jsou, jen jsou jako puzzlíky, kterým chybí pár dílků. A těch pár dílků prostě nepatří na internet… Zbytek těch puzzlíků je to, co mě naplňuje, psaní, ale to blogové. Takže to, co se pak dostane k vám.

Toť na začátek, teď si už jenom užijte ty (ne)úplné puzzlíky a spoustu fotek😊.

Ten zvláštní pocit je zpátky. Pocit, kdy jsem poprvé nastoupila do letadla a opustila Českou republiku. Stejný pocit, kdy jsem si uvědomila, co všechno jsem tam dole pod sebou nechala. And here we go again. I’m sitting on a plane again. Tentokrát ale za jiným dobrodružstvím a pouze s opuštěním své host family na pár dní…

Ve čtvrtek jsme kolem desáté vyzvedli Pedra, zastavili se v Sonicu (are we even surprised?) a vyrazili směr Bentonville na letiště. Na obědě jsme byli ve Five Guys. Nevím, jestli je to nějaké oblíbené burger místo, ale taková ta kupovaná sezamová houska s masem uprostřed není pojem pro luxusní burger. Hranolek jsme dostali celý pytel, který byl minimálně třiceticentimetrový a moje oblečení bylo pak celý den cítit jak French Fries.🥲

Kolem druhé jsme dorazili na letiště, rozloučili jsme se s Jessiem a Sarou a šli jsme se procházet po letišti. Při čekání jsme potkali Nelu, exchange studentku z Německa, se kterou se už z dřívějška známe. Já jediná jsem neměla místo u okýnka, což mi samozřejmě hrozně vadilo. Jeden důvod byl ten, že jsme letěli na západ a bylo mi jasné, že bude krásný západ slunce, ale taky jsem měla pocit, že musím vidět, co se dole pode mnou děje. No a věřte tomu nebo ne, přišla paní s pánem a paní na mě, jestli chci k okýnku, že ví, že to někteří lidé mají rádi. No takže jsem byla nadšená a vděčná paní, že mi přenechala window seat.

Let trval asi tři a čtvrt hodiny a opravdu byl krásný západ slunce, takže moje galerie je plná křídel a sluníčka.

Když jsme dorazili na letiště, našli jsme paní s Belo cedulí (organizace, co pořádala náš výlet) a další exchange studenty. Potom jsme na letišti čekali asi ještě další tři hodiny, než přiletěli všichni, a pak jsme konečně zamířili na hotel, všichni unavení a hladoví. Na hotelu jsem se potkala se zbytkem studentů od Káti a vidět všechny, po tak dlouhé době, byl opravdu skvělý pocit. Nahlásili jsme naše jméno, dostali jsme kartičky od pokojů a nějaké instrukce. Pokoje jsme měli rozdělené tak, abychom byli s někým z jiné země. Já jsem přišla do obrovského pokoje, kde bylo pár holek, ale nevěděla jsem, s kým opravdu budu další tři dny bydlet. Po odložení věcí jsme šli dolů, kde pro nás byla pizza, takže jsme konečně měli co jíst😁.

No a výlet se začal vyvíjet skvěle už od začátku. Seděly jsme u Aničky na pokoji a přišla paní z Bela, no a nějakým způsobem (tím, že Anička byla na pokoji s dalšíma třema holkama a měly jen jednu postel) se Anička ocitla se mnou na pokoji. Ostatní dvě holky byly z Itálie a Španělska.

Druhý den ráno jsme šli na snídani, kde jsme si mohli vybrat ze spousty věcí, např. muffiny, spoustu ovoce, ovesnou kaši, vafle (v “kuchyňce” byl takový přístroj, ze kterého jsme si do kelímku načepovali těsto a vafle potom upekli ve vaflovači) a spoustu dalšího. Po snídani jsme měli krátkou přednášku, kde nám říkali, co můžeme a nemůžeme, i když už jsme to všechno dávno věděli, ale jelikož tenhle výlet byl náhrada za New York, kam jsme měli letět před začátkem našeho exchange roku, asi to bylo nutné.

Potom jsme zamířili k Las Vegas Sign. Když to vidíte ve filmech, řekli byste, že to bude obr cedule, kterou nepřehlédnete. Cedule to zas tak veliká není a troufám si říct, že přehlédnutelná je. Měli jsme nějaký čas si udělat fotky, což byl nadlidský výkon, protože realita Las Vegas Sign je taková, že se u ní stojí fronty a pán v oranžové vestičce určuje, kdo se půjde vyfotit.

Po zastávce u cedule jsme jeli do toho opravdového Vegas. Míjeli jsme pyramidy, Eiffelovku, sochu Svobody… Tam jsme dostali rozchod a měli čas se po Vegas podívat. Po dlouhém rozhodování naše skupinka zamířila na oběd do Olive Garden a potom jsme měli prohlídku Madame Tussauds muzea. Upřímně, čekala jsem to větší a nenašla jsem svého crushe, hebkého Leonarda, ale zážitek to byl i tak moc hezký🥰. Po návštěvě muzea jsme měli zase volno, takže jsme s Aničkou vyrazily objevovat krásy Vegas. V Benátkách jsem našly italskou zmrzlinu a i přes to, že jsme věděly, že máme večeři v restauraci a že stála asi 10 dolarů, jsme si jí koupily a hezky rovnou dva kopečky. No řekněte mi, mohly jsme kolem takového výběru jenom projít a nekoupit si ani kopeček?

Večeři jsme měli v Exalibur Hotel & Casino (nebo aspoň to říká poloha v mojí galerii, já ten název samozřejmě zapomněla). Podle mě jsme všichni čekali něco luxusního, no dostali jsme špagety s červenou a teda ta domácí od maminky, když doma není nic jiného k jídlu, je mnohem lepší. Zlepšili to tím, když nám přinesli cookie, která byla dobrá.

Po večeři jsme se šli podívat na Fountains of Bellagio, což bylo moc hezké. Potom jsme jeli na Fremont Street Experience, což byla světelná show a k tomu tam byl nějaký rockový koncert či co😆. 

V sobotu nás čekal výlet do Grand Canyonu. Po chvilce jsme přejeli hranice Arizony (další stát do sbírky), a pak následovaly asi další tři hodiny cesty. Úplně nevím, jak bych Grand Canyon měla popisovat. Je to něco, co musíte vidět. Je neuvěřitelné, že něco takového vzniklo v přírodě. Určitě to stojí za to a já vím, že pokud to bude možné, do Grand Canyonu se podívám znova, ale tentokrát na pořádný hike a ne jen jako turista. My jsme tam měli čas asi 4 hodiny, vyfotili jsme spoustu fotek, dali jsme si oběd asi za dvacet dolarů, nakoupili jsme suvenýry a vyrazili jsme zpátky směr Vegas.

Šli jsme se podívat na Tournament of Kings, kde jsme měli také večeři. Po té jsme zamířili zpátky na hotel, zjistili jsme, v kolik budeme druhý den odjíždět a šli jsme strávit ještě nějaký ten čas spolu, než jsme se museli rozloučit. Anička odjížděla asi ve 3 ráno, takže jsme nešly spát a jen jsme si povídaly a prohlížely fotky. Já jsem si pak šla lehnout asi na dvě hodiny a kolem šesté jsme odjížděli z hotelu.

Na letišti jsme měli spoustu času, protože náš let byl až v 10:48. Procházeli jsme se proto po letišti, hledali zavřený Starbucks… Ve Starbucksu (nevěřím tomu, že to říkám, protože Starbucks= všechno, jen ne kafe a spousta cukru) jsem si dala výborné EK, konečně něco, co chutnalo jako EK a ne jako voda s příchutí čehosi. Paní ve Starbucksu dokonce docela trefila i moje jméno, což jsem ocenila. K snídani jsme si koupili bagely a teda to byl ten nejlepší bagel, co jsem kdy jedla. Potom už nás čekalo jen čekání a let domů.

Na závěr bych řekla jen tohle; Las Vegas je jedno veliké fake město, kde je cítit tráva, je tam spoustu lidí, asi spoustu turistů a bydlet bych tam rozhodně nechtěla.😂 Výlet to byl ale opravdu skvělý a myslím, že jsme si ho všichni opravdu moc užili. Bylo skvělé, že jsme mohli zcela upřímně sdílet naše poznatky, obavy a zkušenosti s někým, kdo si prochází tím samým, jako my. Jsem nakonec ráda, že náš výlet do New Yorku byl zrušený a že jsme mohli do nějakého takového města až po půlce našeho roku. 

Možná jsem to docela okrouhala, ale tak apsoň si budeme mít o čem povídat, až se vrátím.

Dobré ráno, dobrou noc, nebo dobré odpoledne po vypitém EK bez jakékoliv sušenky (😘😁), mějte se hezky, na všechny, co to teď čtete, se moc moc těším.❤️