Víkend jsem strávila v obýváku plného oblečení, pytlů, kufrů, no prostě ve výbuchu.

V sobotu jsme zamířili ještě na otočku do Prahy na PCR test a na poslední českou zmrzlinu😋. V neděli večer jsme všechny kufry zavřeli a připravili jsme věci na druhý den. Spát jsem šla možná někdy ve 12 s tím, že jsem nemohla usnout. Budík jsme měli asi na 2:45 a spala jsem tak hodinu.

Kolem půl 4 jsme vyrazili na letiště. Když jsem se loučila s pokojem

, tak mi ukápla slza. Přeci jenom opouštíte něco, co máte rádi, něco, kde žijete nějakých 13 let a kde jsou ti, které máte opravdu rádi a znamenají pro vás všechno. No nic. Isil se ometal kolem domu, takže jsem se jenom rozloučila a bez objímání odjela. Někdy ve 4 jsme dorazili na letiště. Já, jakožto člověk, co na letišti nikdy nebyl, jsem byla naprosto unešená nejenom letištěm, ale i tím, že už se to opravdu děje! Na letišti jsem se odbavila a čekala jsem, až se zjeví Anička s Markétou (děkuju, že jste kvůli mně vstávali takhle brzo❤️). Když jsme se rozloučili, předali KPZ(❤️), zamířila jsem tam, kde začalo celé moje dobrodružství. Z narvaného batohu jsem vyndala všechnu elektroniku a tekutiny, prošla jsem rámem a mohla jsem pokračovat.

Když jsme vzlítli, moje pocity byly takovýhle:

Okay. So I just left my home, my family, my friends and my beloved cat. I’m on my way to Amsterdam and omg I’m flying for the first time in my life. I love it. They brought us banana bread and drinks. It looks nice, so we’ll see how it will taste. Everything is so exciting!

Banana bread byl dobrej😃. Do řeči se se mnou dala nějaká babička a začala se vyptávat, kam letím atd. Když jsem jí řekla, že letím poprvé v životě, chytila mě za ruku a řekla, že teda hodně štěstí a ať to zvládnu a milion věcí, které vás vystresujou, když letíte na rok pryč, sami a ještě ke všemu poprvé😂. V Amsterdamu jsem byla opravdu ráda, že jsem přistála a že všechno bylo v pohodě. Moje uši neskutečně trpěly, takže jsem byla ráda, že můžu stát chvíli na zemi a ne někde ve vzduchu.

Na tabuli jsem si našla, kam mám jít, ale jistá jsem si vůbec nebyla. Takže když nevíte, prostě se zeptejte. Kilometrová letuška a mini pilot (přesně těch jsem se já zeptala) vám řeknou, kam máte jít. Já šla kupodivu správným směrem. Celou cestu jsem hrozně pospíchala, protože jsem si spojila dle Kátiných instrukcí, (Káťo, jseš nejlepší, děkuju za všechno!😘) že v Amstru pojedu letištním metrem. A ono ne. Ono to k mému gatu bylo opravdu kousek, takže jsem potom dlouho čekala. Měla jsem ale jistotu, že všechno stíhám, takže radši hodinu sedět a čekat, než na poslední chvíli dobíhat.

Před vstupem do letadla jsem ukázala pas a letenku a odevzdala Passenger Disclosure And Attestation To The USA. Papír si nechali, takže jsem doufala, že ho po mně už nikde nikdo nebude chtít.

Na letišti jsme v letadle seděli asi hodinu a půl, kvůli zavazadlům🤷🏼‍♀️. No a potom už začal ten nejdelší, největší, nejvíc exciting let do Atlanty. K jídlu nám přinesli French Toast (fuj) a croissant a ovoce. Celý let byl v pohodě, ve výsledku nebyl ani tak dlouhý. Všechny lety jsem seděla u okýnka, což je krásný, ale když vedle vás sedí další dva lidi co spí a vy potřebujete nutně to bathroom, tak to úplně nejlepší není. Dalším jídlem, už skoro před přistáním, bylo pizzo něco s kozím sýrem, což bylo velmi dobré, takže v pořádku😄.

V Atlantě jsem byla neskutečně ráda, že jsem to přes ten oceán za velkou louži zvládla a šla jsem za úředníkem, který se mě zeptal asi na tři otázky typu kam letím a na jak dlouho, ukázala jsem mu DS 2019 a pak jsem šla čekat na kufr. Na ten jsem čekala asi hodinu a čtvrt, takže z mého 3 a půlhodinového přestupu mi moc času nezbývalo. Samozřejmě jsem byla trochu ve stresu, protože právě v Atlantě mě čekala jízda letištním metrem a já jsem se samozřejmě bála, že mi ujede, nebo že pojede třeba hodinu.

Kufr jsem o několik metrů dál předala a pokračovala k rámům, kde jsem si musela sundat i boty. Když máte vansky, do kterých se nedostanete bez lžíce na boty a jste ve stresu, že vám uletí letadlo, tak to úplně fajn není🙃. 

Letištní metro jsem krásně stihla, hned první “zastávka” byl můj gate a do letadla do Springfieldu jsem v klidu nastoupila.(mírně ve stresu, jestli letím do správného Springfieldu a jestli náhodou nepřistanu v Illinois😂)

Ve správném Springfieldu jsem se konečně potkala se svojí host family nadšená, unavená a pyšná, že jsem sama zvládla doletět až do Ameriky. (TBH, není to až tak big deal, horší je dojet vlakem z Prahy do Berouna).

S rodinou jsme počkali na kufr a potom vykročili do asi 33 stupňů, já nabalená v mikině a teplácích.

Zastavili jsme se na jídlo v Bransonu a potom už pokračovali domů do Arkansasu!

Je složitý začít si o něčem hned povídat, ještě když jste den před tím spali 3 hodiny, ale ve výsledku jsme si povídali celou cestu. Spát jsem šla někdy po 9 a jet lag se mnou překvapivě vůbec nic neudělal.