Že se to tady bere opravdu vážně? (neukamenujte mě za že na začátku věty) Asi ano. Tréninky mám každý den a bývají docela intenzivní. 

Před začátkem školy jsem věděla, že chci v USA určitě dělat nějaký sport. Seznámíte se s novými lidmi, zkusíte i něco nového, ale hlavně něco děláte a nejíte pořád jenom reese’s cups a nesedíte doma.🙃

První týden, co jsem tady byla, jsem měla docela špatný pocit z toho, že si nejdu ani zaběhat. Ale ono to bylo (teď už není) nemožné. Ve 40 stupních to na běhání prostě není. Možná tak vyběhnout z domu k popelnici a zase zpátky.

Dokonce i v 11 večer je tady stále horko a není to to příjemné horko, co si pamatuju z domova, když jsme chodili třeba kolem desáté večer domů z Jiné kávy. (to už je taky skoro minulost)

(jak jsem si myslela, že tohle počasí na běhání není, kdybych jen tušila, že ve 40 stupních budu běhat každý den…😃, ono si na to postupně i zvyknete, je to vražedné, ale zvyknete si)

Jedno odpoledne jsem seděla se Sarou v obýváku a zeptala jsem se jí, jestli bych teda mohla dělat nějaký sport. Řekla, že určitě a co by se mi líbilo. Chtěla jsem zkusit golf, protože to je něco, co bych u nás doma třeba nikdy nevyzkoušela. Zároveň jsem ale chtěla zkusit i Cross country. Když jsem šla před začátkem školy do školy, potkala jsem se s coachem na Cross country a řekla jsem mu, že si někdy jdu zaběhat a že bych možná ráda zkusila Cross country. Řekl, že by to dohromady s golfem neměl být problém a ať přijdu v pondělí. V hlavě jsem si říkala, že se mi vlastně asi chce víc dělat golf a že Cross country možná nebude úplně to ono a že to bude jenom nudné běhání, nic nového a že jsem asi neměla říkat, že bych to chtěla zkusit. Ono ale ne. V Cross country týmu se cítím naprosto skvěle. Máme úžasného coache, který nám poradí a podporuje nás a lepší tým jsem si přát nemohla. Našla jsem tu partu lidí, která se navzájem podporuje a má stejný zájem. Je to úžasný pocit, když běžíte s kamarádem, který vás podporuje, nebo když se vám dostane po běhu otázky How did you do that? You’re really good! You can do it! Good job team! a tak podobně. Tohle všechno je neskutečně potřeba a pomáhá to víc, než si možná myslíte.

Po každém tréninku si stoupneme do kruhu, dáme ruce na sebe a zakřičíme Bobcats on 3! 1,2,3 Bobcats! (welcome to America)

První trénink Cross country byl silný náraz, jelikož jsem byla vůbec po dlouhé době běhat, ale taky ve 40 stupních. Jessie to komentoval, že jsem vypadala, jako že za chvíli umřu.

V úterý byl můj první golfový trénink, ale o tom už jsem psala minule. (Americká High School aneb první školní den)

Další dny jsem měla každý den Cross country a domů jsem chodila unavená, budila jsem se s bolavými zády, cítila jsem bolest skoro při každém kroku a nedokázala jsem si představit, jak zvládnu další trénink. Úplně v pohodě. Najela jsem na systém, že každý den běhám a domů chodím unavená, samozřejmě z celého dne, horka a sportu, ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Moje tělo už si na to taky zvyklo a neřekla bych, že tady každý den běhám.

Každý pátek a pondělí máme weightlifting, což je taky super, jelikož se máte pořád v čem zlepšovat. Takže v pátek nekončím školu někdy kolem půl 2, ale kolem půl šesté, kdy mám konec tréninku.

S coachem jsem se bavila o tom, že to třeba náročné je, ale že nejlepší je ten pocit, který po běhu máte. Jste na sebe somehow pyšní, že každý den něco děláte a že se pořád zdokonalujete. Začínám si dokonce zvykat i na to šílený horko😁. Moje Strava (aplikace na běhání, hiking atd.) už mi dokonce i připomněla, jestli půjdu něco dělat, když jsem nedodržela stejný čas tréninku jako obvykle a začala s během asi o 10 minut později.

Z tréninků chodíme domů všichni neskutečně opocení a je na nás opravdu vidět, že jsme něco dělali. Po tréninku chodím za Sarou do knihovny, a pak jedeme domů. Sara je schopná dle mého obličeje říct, jestli jsme byli běhat venku, jestli jsme byli v tělocvičně, nebo jestli jsme běhali hodně. Jessie mívá narážky, jestli jsem vůbec byla běhat, když nepřijdu úplně rudá.😃(to už se teď nestává, jelikož chodíme pokaždé ven a běháme hodně)

V září nás čeká první meet, takže tohle dopíšu asi až po zkušenosti prvního meetu.

Je druhého září (přesně měsíc, co tu jsem!) a malou část našeho týmu, co trénovala přes prázdniny, čeká první meet. Tudíž nemáme trénink a je to hrozně zvláštní pocit, že po skončení školy půjdu hned domů.

Uběhlo dalších 15 dní (🤯) a my máme zaběhnutý první race téhle sezóny.

Závod se konal v Heber Springs, města nějaké dvě hodiny od nás. Skončili jsme dřív ve škole (čtěte byli jsme uvolněni), převlékli jsme se do školního běžeckého oblečení (takhle vychytaný školní věci jsem na sobě ještě neměla. Samozřejmě jsem se bála, že ze mě kraťasy okamžitě spadnou, ale ono to má všude možně šňůrky, upravíte si to na sebe…já vím, že tohle je naprosto normální, ale není to normální na školní oblečení) a vyrazili jsme ke slavnému žlutému autobusu. Není to zas tak skvělé. Školní autobus je jedna z věcí, která lépe vypadá zvenku. Uvnitř nic extra zajímavého není a cestou jsem se bála, aby se nerozpadl😂. Cesta do Heber Springs byla naprosto nádherná. Z cesty mám asi jenom videa, takže vyscreenuju nějaký části, abyste se taky mohli pokochat.

Po zhruba 2 hodinách jsme byli v Heber Springs a závod se konal na trailu uprostřed nějakého kempu u jezera. Je to tam opravdu nádherné, cítila jsem se tam trošku jako v Kanadě, i když jsem tam nikdy nebyla. Ale nějak takhle si to představuju. Prý jsou tam i moc hezká místa na hiking a je to asi půl hodiny od Sařiných rodičů, takže se tam prý určitě podíváme. (Že bych využila pohory, místo kterých jsem si měla zabalit další tenisky?)

Nejdřív jsme si šli projít s týmem trail, kudy poběžíme. No a co se nestalo. Junior boys zmeškali svůj start, takže neběželi. Coach vykomunikoval, že si to můžou zaběhnout s Junior High Girls, takže tam naštěstí nejeli zbytečně. Následoval tedy závod JH Girls, potom běželi Senior High Boys a potom Senior High Girls, takže i já. Na startu se strká opravdu spoustu lidí, prý nás tam dohromady bylo něco přes tisíc. Spoustu holek běželo stylem “dva metry kolem mě se nikdo nedostane, tady běžím já”, rozhazovaly rukama a o jednu jsem se málem přerazila. No, start byl docela šílený. Pak už následovalo jenom 5 km běhu a bylo to😁. Když jsem doběhla, přiběhla ke mně Berkley a objala mě a řekla Good Job Barča! Nevyzní to, ale mám tuhle holčičku fakt ráda, učím ji hrát v kostele na klavír a po pěti kilometrovém běhu ve 35 stupních vás to prostě potěší🥰.

Když všichni doběhli, nasedli jsme do autobusu a zamířili do McDonald’s, kde se sešlo spoustu škol, protože to bylo asi to nejbližší, kam jsme mohli jít. Nevěřím tomu, že to říkám, ale snad poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem se tam najedla.

Potom už následovala cesta domů, kdy jsem se nasmála nad Jessieho zprávami a někdy kolem půl 10 jsem se s Jessiem sešla ve škole a jeli jsme domů.

Druhý den jsem před tréninkem měla pocit, že když jsem zvládla včera závody, tak dneska zvládnu už všechno. S tímhle pocitem se běhá mnohem líp. Aby toho nebylo málo, po delším běhu jsme šli ještě do posilovny, takže nějaký rest po závodech úplně nebyl.

Dneska (pátek) prý nemáme trénink, za což jsem upřímně docela ráda, protože jsem fakt unavená po celém týdnu. Když jsem to šla říct Saře řekla mi, že je to ta nejlepší věc, co dneska slyšela a Jessie si se mnou dal High Five, taky naprosto nadšenej. No, jsme po tomhle týdnu všichni nějak unavení.

Vypadá to, že se psaním tohohle článku ještě nekončím, jelikož máme za sebou další 3 závody a přišlo mi škoda to sem nedoplnit. (tenhle článek mám rozepsaný možná tak měsíc)

Další závody byly v Salemu. Ten den byla hrozná zima (nějakých 20 stupňů) a celý náš tým umrzal. Jediní kluci měli mikiny, a tak jsem si říkala, jestli je napadne, nebo jestli se jim nás holek zželí a mikinu nám třeba půjčí. Ne.🙃

Prošli jsme si trasu, potkali jsme se s Honzou a šli jsme fandit JH Girls, které běžely jako první. Další běželi JH Boys a potom SH Girls. Ze začátku jsem běžela jako úplně první, což byl skvělý pocit, ale moc jsem to na začátek přepálila. (zkušenost pro příště). Berkley byla naprosto skvělá, běhala se mnou ve svých obrovských holinkách a šatičkách, křičela a podporovala mě a byla naprosto úžasná❤️. Čas jsem si o minutu a něco zlepšila a coach měl radost, jaký jsme měli dobrý běh. Dominic byl 8. a dostal medaili a byla jsem za něj upřímně šťastná.☺️

Asi byste řekli, že po závodech nebude trénink, nebo že bude jednodušší. Ne. Běželi jsme dalších 5 km, byli v posilovně a závod jako by nebyl. Ale jelikož jsem si zvykla běhat každý den, tak mi to ani nějak extra náročné nepřijde.

V sobotu jsem musela vstávat kolem půl šesté, jelikož jsme po šesté odjížděli do Berryville na další závody. Tentokrát se jeli podívat i Sara s Jessiem, což bylo moc fajn🥰. První běžela zase JH a potom my. Počasí se od 6 ráno docela změnilo a bylo zase nějakých krásných 32 stupňů. V “hledišti” jsem měla zase Berkley podporu + coache, Saru s Jessiem, Kristie a zbytek týmu. Čas jsem si zlepšila o další minutu a doběhla jsem dvě místa od medaile, což mě zpětně samozřejmě mrzelo, že jsem se nesnažila trochu víc, ale zároveň jsem měla neskutečnou radost z nového času a hlavně ta podpora od ostatních a jejich nadšení…❤️ Po závodech jsme jeli na výlet do Eureka Springs, ale o tom někdy příště.

Včera jsem ve škole moc času nepobyla, jelikož jsme museli ze školy už po půl hodině první poobědové hodiny. Jeli jsme autem, protože jsme jeli jenom SH a spoustu lidí chybělo. Cestou jsme všichni usnuli a byli celí polorozlámaní. Běh se konal v Davidsonville Historic State Parku, kde to bylo fakt krásný. (https://www.arkansasstateparks.com/parks/davidsonville-historic-state-park)

Prošli jsme si trasu, (jak je to tady krásný🥰) a já jsem někdy v půlce prohlásila, že mám pocit, jako bych ušla už 5 km. (okruh jsme běželi dvakrát, tudíž jsem tohle prohlásila cca po kilometru a půl). Po závodech mi coach řekl, že měl stejný pocit, ale že raději mlčel a nechtěl nás znervózňovat.

Kluci běželi první a holky úplně jako poslední. Před startem jsem byla strašně nervózní a začala jsem se nervozitou třást. (nevím, proč se mi tohle děje, je to jenom běh…) Hned jak vyběhnu, nervozita je pryč. Celou cestu jsem prostě běžela a dobíhala jsem do cíle s pocitem, že za chvíli asi umřu, že mi je horko, že jsem unavená, že přede mnou je spoustu lidí a že jsem prostě jenom dokončila běh. Najednou se ke mně natáhla ruka a podávala mi medaili. Kdo neběhá, nebo kdo nechodí na závody, to asi úplně nepochopí, ale ten pocit byl k nezaplacení a naprosto skvělý. Já jsem dostala medaili! V Americe! Summer doběhla po mně a dostala taky medaili. Objaly jsme se a měly jsme neskutečnou radost. Na coachovi bylo vidět, že je taky nadšený.

Byl to úžasný závod. (Ten den jsme se cestou z oběda bavili s Masonem a zeptal se mě, jestli vyhraju, nebo něco v tom smyslu. Já jsem říkala že nee, že prostě spoustu holek, co mají delší nohy než já, blabla a on řekl něco, že když si prostě budu věřit nebo tak, že to bude dobrý. Díky, měl jsi pravdu😉)

Cestou domů jsme strávili víc jak hodinu učením se českých slov, no neskutečně jsme se nasmáli. Tady je vidět, že nezáleží na tom kde jste, ale s kým jste. Tyhle lidi jsou naprosto úžasný a já jsem upřímně opravdu šťastná!

Končím, má to čtyři stránky, píšu se s tím víc jak měsíc. Příště zase něco o tom, co se za poslední týdny stalo☺️.