Hodně dlouho už jsem sem nic nenapsala a dostávalo se mi dotazů typu Tak kdy bude další čtení? Už dlouho nebylo co číst… a tak. Za poslední dobu se toho dělo prostě moc. Dělo se něco, co na blog nepatří a co nechci sdílet s celým světem. Nedělo se nic tady v Americe, ale prostě toho na mě bylo moc ze strany lidí z domova a můj mozek si taky trochu dělal co chtěl. A ke psaní potřebujete motivaci a čas. Čas bych i našla, ale opravdu jsem nechtěla za každou cenu psát něco, jen aby to bylo. Takže po delší pauze jsem se rozhodla zase něco napsat. Plná motivace, dobré nálady a radosti. 

Na začátek musím ještě poděkovat svému nejskvělejšímu bratránkovi, díky kterému můžu tohle všechno psát hezky na jedno místo. Děkuju!

Nevěděla jsem, o čem psát jako první. Vánoce nebo Thanksgiving? Nějaké shrnutí? No když jsou ty Vánoce, tak začnu Vánocema.

Ze začátku prosince na mě dolehlo cosi. Divný a nepříjemný pocit. Uvědomění si toho, že jsem tady sama a ne se svojí rodinou. Vánoce. Na instagramu neskutečné množství storýček ohledně Vánoc, otevírání adventních kalendářů, pečení cukroví a tak. A tady? Nic. Tady jsme měli stromeček už od konce listopadu, ale to bylo všechno. Měla jsem nulovou vánoční náladu a ngl, chtělo se mi brečet. Ten den, kdy mi bylo takhle divně jsem napsala velmi depresivní začátek tohohle článku. Ale když se teď ohlédnu do toho dne, nechápu, proč jsem se tak cítila. Je to, dle mého názoru, depresivní a nechce se mi to sem úplně dávat, ale je to skoro stránka a je to součást tohohle roku. Takže pokud nechcete pochytit maličko depresivní vibe, tak to přeskočte.

A to na Vánoce pojedeš domů, že jo? Ne, nemůžu se vrátit. Tohle jsem s naprostým klidem říkala pokaždé, kdy se mi dostalo téhle otázky. S vědomím, že jsou to přece “jen” Vánoce, stejně jako jakýkoliv jiný den v roce, že si ozdobíme v červnu vrbu na zahradě a dáme si pod ní dárky a že prostě jen nebudu doma.

Ale ona to bude asi nejtěžší část celé výměny. V Americe se s Vánocemi začíná už v listopadu, začal advent a všechno se točí kolem Vánoc. Sociální sítě jsou zaplavené otevíráním adventních kalendářů, ve zprávách mám fotky adventních věnců. První rok, kdy nemám adventní kalendář, první rok, kdy jsem nemotala nebo nezdobila věnec, první tahle doba bez rodiny. Je to zvláštní, že jenom takovéhle maličkosti s vámi dokážou tolik udělat. V hlavě mám spoustu myšlenek o tom, že letos nebudu neustále užírat cukroví a následně ho zajídat salátem, nebudu se koukat na pohádky, nebudu péct s mamkou cukroví, nebudu Isilku krmit piškotama při dělání vosích hnízd, prostě nic z toho nebude tak, jako každý rok. Cukroví budu péct daleko za oceánem z jediného druhu mouky, koukat budu na filmy typu Santa Clause, Home Alone a tak podobně a Vánoce budu trávit se svojí americkou rodinou. 

Poprvé se asi cítím homesick, protože jedno z mých nejoblíbenějších období v roce nebude takové, jako vždycky a nebude doma. V tuhle chvíli cítím, že bych opravdu nejradši byla doma, jenom na tohle období…

V tuhle chvíli na jednu stranu hrozně moc chcete jet domů, protože pořád máte v hlavě to, že přece nechcete Vánoce jiné, než každý rok. Na druhou stranu ale cítíte, že to zvládnete a že to opravdu je jenom nějaká ta doba v roce, stejně jako třeba pondělí 6. prosince. Na jednu stranu si to opravdu přejete ale na druhou stranu máte v hlavě to, že po Vánocích to bude půlka a že už máte jenom půlku celého exchange roku před sebou. (když to teď čtu, ugh, tak moc s tím nesouhlasím a vůbec se takhle necítím a děsí mě to, že v neděli to bude přesně 5 měsíců…)

Jessie se mě včera zeptal, It will be weird for your parents that it will be the first year without you? Na to jsem mu odpověděla, že to bude asi nejtěžší část celého mého roku v Americe. 

Spoustu lidí tohle nahlas neřekne, spoustu lidí tohle možná necítí, těžko říct, možná o tom prostě jen nemluví, ale výměna s váma docela zamává. A není to nejjednodušší. Na všechno jste sami, i když máte kamarády nebo rodinu. Jsou věci, se kterýma se během exchange roku musíte vypořádat sami. Musíte nějak přesvědčit svůj mozek, že všechno bude ok.

I guess I did. Přesvědčila jsem svůj mozek, zvládla jsem to, přešla jsem tuhle malou kapitolu.

(k tomu bych jen ráda dodala tohle, protože takovéhle věci neskutečně pomáhají…❤️)

No tak to by bylo pro začátek. Pojďme si konečně říct, jaké byly moje Vánoce v Americe.

27. listopadu jsme ozdobili stromeček. Poprvé jsem zdobila umělý stromeček (když nepočítám naše školní koště😃). Na to, že je umělý, zas tak špatně nevypadal. Postavením stromečku jsme taky odstartovali maraton vánočních filmů. Viděla jsem teda asi všechny americké klasiky a filmy typu Sám doma, ale na naše české pohádky to prostě nemá. 

Začal prosinec a s ním i čekání na Christmas break ve škole. Škola prostě byla a nic extra zajímavého se nedělo. Všichni dokončovali knížky, které musely být před Vánocemi dočtené, začali jsme dostávat Study Guides na Finals a tak podobně.

4. prosince jsme měli Friendsgiving s kamarády z kostela a i přes to, že jsem nedostala jediné americké přání, ten den nemohl být lepší. Přáníčkama jsem byla zaplavená z Česka a v Americe jsem byla zaplavená neskutečnou radostí, smíchem, nadšením… Naši kamarádi mají šestiletou dceru, kterou mám neskutečně moc ráda. V ten den jsem se díky ní vrátila do dětství a uvědomila si, co je to ta pravá dětská radost a byla jsem nadšená, že i děti v Americe něco takového znají.

Další týden turned out in the best week, byla jsem naprosto šťastná, všechno bylo krásný a moje “vánoční deprese” byla hluboko kdesi. Na keramice jsem dodělala své vrcholné dílo, hrneček se santou, který jsem následně ve škole zapomněla ve skříňce, takže neměl žádné využití. Ve škole jsme spoustu času trávili přípravami na sobotní Santaville. V pátek jsme ve škole byli asi do 11 a pracovali na Santaville. V sobotu jsme se do školy zase vrátili všechno dopřipravit a potom akce mohla začít. Jednalo se o akci pro děti, kde se vyfotili se Santou, s Grinchem, Annou, Elsou a Olafem a mohli si ozdobit Christmas cookies a načerpat vánoční atmosféru. Já jsem s Hannou rozdávala vstupenky a teda stát venku jenom ve svetru když mrzlo, nebylo nejlepší (den předtím bylo asi 20 stupňů a v Jonesboru bylo tornádo=jak funguje počasí v Arkansasu)

V neděli jsme se sešli na parkovišti u Walmartu s Angelou (naší lokální koordinátorkou) a ostatními studenty a společně jsme vyrazili na Christmas Party. Dohromady se nás sešlo nějakých 14. Poznala jsem spoustu lidí z celého světa, ochutnala jsem typická jídla z jejich zemí a skvěle jsme si popovídali. Když Nina ze Slovenska viděla na stole bábovku, zeptala se Is it bábovka? OMG! I miss it so much! a rozběhla se ke stolu. Taky jsme se shodly, jak moc nám chybí chleba, jak jsou naše evropské školy stejné, co se týče školního systému, jak všechny musíme dělat rozdílovky a tak. Bylo to moc fajn, popovídat si s lidmi, kteří zažívají to samé co já. Ale řeknu vám, mluvit s Ninou, která mluví skoro stejně jak já, anglicky, bylo opravdu těžké. Ostatní po nás chtěli, abychom si spolu začaly povídat a samozřejmě se nám dostalo poznámky, že zníme hrozně angry. 

Jako další aktivitou byla “hra” ornament exchange, něco na způsob Dirty Santa, kdy můžete někomu ukrást jeho dárek. Kolem 3 jsme se sbalili a vyrazili zpět směr domov, kde jsem pak zbytek dne trávila učením se na finals.

Další týden nás ve škole čekaly finals. Finals jsou zkoušky z celého pololetí a píšou se z každého předmětu. Odpovídá to podle mě našim pololetkám.

Spoustu mých spolužáků si stěžovalo na to, kolik testů píšou v jeden den (I have 3 tests tomorrow omg I can’t do it!). Já jsem si jenom říkala, že tohle je u nás v Česku naprosto normální…

Samozřejmě jsem se na finals ale připravovala a měla i trochu strach, protože přeci jenom někteří učitelé dávají těžké testy a ještě v angličtině. No, nic z toho problém nebyl a když jsem měla všechno dopsané, měla jsem skvělý pocit a těšila jsem se na Christmas Break.

Jelikož jsem měla všechny testy napsané, nemusela jsem jít v pátek do školy. Pátek byl jenom “opravný den” pro ty, kteří nebyli na nějaké zkoušky ve škole, nebo ještě dlužili nějakou práci. V pátek jsme proto s kamarádem vyrazili do Trampoline Parku. Velmi krátce to shrnu, byl to opravdu skvělý den a americký Trampoline Park je mnohem vyšší level než naše shořelá Kolbenka nebo jump aréna na Zličíně.

V sobotu jsme měli první Vánoce. Šli jsme ke granny a tam se sešlo asi 25 lidí. Všechno jenom rodina a ještě nějakých 6 lidí chybělo. Nemám nejmenší tušení, kdo byl kdo, ale dala jsem se do řeči s někým, asi s mým bratrancem, kdo byl neskutečně podobný mému nejlepšímu bratránkovi. Všichni byli moc komunikativní, a tak to nebylo nudné rodinné setkání. Bylo to moc fajn, hezky jsme si popovídali a večer jsme zamířili k Jessieho rodičům. Tam jsem poznala to, co jsou to americké Vánoce. Děti jsou zahlcené, dostávají nesmyslné množství dárků, všechno rychle rychle rozbalit, jen aby už měly dárek. Byly to Vánoce “jen” od příbuzných a ne od rodičů a já se opravdu nestačila divit. Množství dárků, které dostala moje jedna sestřenice, nemáme pod stromečkem ani my všichni dohromady. Jedenáctiletá sestřenice dostala koloběžku, hoverboard (za mě obrovské dárky) a milion dalších věcí, které rozhodně nebyly “malé” věci. Byla jsem opravdu překvapená, ale nebyla jsem jediná, která by stála za názorem, že jsou děti přehlcené.

Následující dny byly moc fajn, dělo se spoustu krásných věcí a na chvíli byl klid od všech finals a školy. Ve čtvrtek jsme s Jessiem jeli ještě dořešit poslední vánoční dárky a vzal mě na oběd do Pop Eyes. Zeptal se mě, jestli jsem tam měla chicken sandwich a já že ne. Na to Jessie řekl, že musím vyzkoušet Spicy Chicken Sandwich i když ví, že spicy věci nemám ráda. Řekl, že jednou to zkusit musím. Závěr? Nikdy víc a rozhodně nedoporučuju😂.

Večer jsme se potkali se Sařinými rodiči a šli jsme společně na večeři. Ten den jsem cítila, jak jsem tady zaplavená láskou, moje babička byla přesně jako babička doma, prostě babča, co vás má neskutečně ráda a vy jí.

Ve čtvrtek ráno jsem oslavila svoje první Vánoce bez rodiny a zažila tedy svoje první online Vánoce. Po tom depresivním okamžiku na začátku prosince jsem si upřímně myslela, že to bude mnohem těžší. No ale ani ne. Bylo to přesně tak, jak jsem pár měsíců zpátky říkala. Letos to prostě bylo trochu jinak, než jako každý rok. Až se vrátím, tak ozdobíme vrbu a bude.

Jak jsem vám říkala, mám vás nejvíc ráda a děkuju nespočetně mockrát za to, že tady můžu být❤️!

Celé odpoledne jsme potom strávily se Sarou a babičkou pečením cukroví a vánočních sušenek a bylo to opravdu moc fajn. Zbytek večera jsme trávili hraním her a sice to byl úplně jiný vánoční den, než ten, na který jsem zvyklá, den bez Nesmrtelné tety, chemlonové Zlatovlásky, rodiny, Isilky s pytlíkem…, ale byl opravdu skvělý.

V sobotu jsem zažila ty americké Vánoce. Ráno přijela malá část rodiny ze Sařiné strany, měli jsme společně snídani a potom jsme si šli rozbalit dárky. 

Vánoce ráno nemají tu atmosféru, jako večer se svíčkami, vánoční večeří a celkovým vánočním klidem. Já rozbaluju dárky stylem neroztrhnout a to teda v Americe neexistuje. Roztrhnout, podívat se na dárek a rychle na další. Když jsem dostala boty, chtěla jsem si je vyzkoušet. Potom, když Jessie dostal nějakou deskovku, se mi dostalo poznámky, že si jí musíme nejdřív zahrát, než si půjde rozbalit další dárek…

Po rozbalení dárků jsme měli obědovečeři někdy ve 4. Abych odpověděla na otázku, jestli mají v Americe typické vánoční jídlo. Nemají. Měli jsme Mac&Cheese, nějaké sýry, zeleninu, ham (taková ta růžová věc, co bývá k obědu ve školní jídelně s čočkou, mňam🙃), která byla teda mnohem lepší, než ta školní, nějaké chips a tak podobně. Já mám Mac&Cheese opravdu ráda, takže já jsem byla víc než happy.

Vánoční náladu jsem opravdu neměla, ale byly to hezké Vánoce. Ty moje oblíbené české budou prostě příští rok. Už ani ne za rok…🥳😃

Vánoční náladu jsme zakončili s rodinou v neděli v Silver Dollar City. Vánočních světýlek tam bylo tolik, že nemuseli ani rozsvítit lampy. Bylo to moc fajn a užila jsem si to zase jinak, než jenom se Sarou a Jessiem.

Mohla bych psát dál a dál, ale tady to ukončím.

Doufám, že jste všichni měli krásné Vánoce, že jste jedli hodně cukroví, viděli spoustu pohádek a viděli se s rodinou. Přeju vám všem jen to nejlepší do nového roku a ještě jednou neskutečně moc děkuju za to, že můžu zažívat to, co zažívám!❤️