Mám pocit, že tohle všechno se stalo před strašně dlouhou dobou. Kde je těch 35 stupňů, kde je ten strach mluvit k lidem? Strach mluvit opravdu otevřeně k rodině? Kam se podělo moje vyčerpání po 5 minutách na závodech? Kde je můj strach mluvit k Jessiemu nebo Jackovi z důvodu toho, že nebudu rozumět jejich angličtině?

Daleko. V minulosti. Ale stále ve mně. Stále tam, kde to zůstane navždy. Co se přesně stalo se všemi těmi věcmi? 35 stupňů někdy v průběhu října odešlo a změnilo se v ranní pod nulou, strach někde něco říct je pryč a nahradila ho otevřenost mluvit k lidem, bavit se s nimi, smát se s nimi, vést dlouhé dialogy s učiteli a přepnout do angličtiny i ve snech. Ne, nevidím nějaký velký pokrok v angličtině. Neřekla bych, že jsem se posunula z úrovně nula na úroveň B2. Taková moje angličtina opravdu nebyla. Ale posunula jsem se. Rozmluvila jsem se. Začala jsem používat to, co leželo kdesi v mé hlavě a bálo se vyjít ven. Prostě mluvím anglicky, jako by to pro mě tady bylo přirozené. Začaly se mi zdát sny v angličtině.

Strach nebo nejistota mluvit opravdu otevřeně a o všem k rodině? Taky pryč. Prostě je to pryč. Strach, že nebudu rozumět angličtině? Taky kdesi. Rozumím. Bez problému. Rozumím reklamám v televizi, pamatuju si, jak otravné jsou, znám je nazpaměť…

Vyčerpání na závodech nebo na tréninku? Tady se musím pochválit. Myslím, že jsem se prostě i v běhu posunula. Vyhrát dvě a o dvě místa skoro tři medaile, když jsem si po prvním závodě a po prvním umístění myslela, že nebudu třeba ani mezi prvními 50 lidmi? Překonala jsem všechny svoje rekordy na Stravě, klidně i o pět minut. Jenom Strava to neví, protože na závodech nemůžete běhat s telefonem. Celkově nějaká psychika, nastavení mysli? (pardon, jestli to teď zní až moc duchovně nebo divně😁) Pokrok. Zlepšení. Větší jistota. Je těžké o tom mluvit, ale vnitřně cítím obrovský posun. V tom, jak k nějakým věcem přistupuju, jak se na věci dívám a celkově nějaký vnitřní pocit. To, čím jsem si prošla, nad čím jsem přemýšlela, co jsem musela řešit? Vidím opravdu posun. Nechci se tady chválit, ale beru to jako poznání těch tří měsíců.

No ale dnešní článek má být o tom, co se zase hezkého a zajímavého stalo. 

Přesuneme se o dva měsíce zpátky, jinak řečeno do soboty, jedenáctého září. Bylo to přesně dvacet let od pádu dvojčat, při té příležitosti jsem četla knížku Ground Zero od Alana Gratze, kterou doporučuju, co se angličtiny, ale i tématu týče. 

My jsme měli Car Show, kde jsme s kamarády pomáhali u “stánku” s autíčky. Děti jezdily z kopce dolů v dřevěných autíčkách a závodily spolu. Pokud se k vám někdy dostane video, jak jsem to autíčko řídila já, nebudete se mnou nikdy chtít jet v autě… Na Car Show bylo spoustu starých a hezkých aut, některé jsem i já ocenila😉. Taky jsem poprvé vyzkoušela kafe z naší kavárny, kterou tady máme.

V pondělí po škole se mě Jessie zeptal, jestli mám na odpoledne nějaké plány a po záporné odpovědi mě vzal na výlet. Jeli jsme opravdu do middle of nowhere. K řece, na místo, kde Jessie s kamarády kempuje když chodí lovit, na místo, kde opravdu nic není, není tam signál a je tam krásně. Cestou zpátky jsme potkali hada, ze kterého byl Jessie opravdu nadšený, protože ho viděl snad podruhé v životě.

V úterý jsme měli první závody, ale o těch už jste určitě četli. Pokud ne, tak tady https://postcards-to-the-czech-republic4.webnode.cz/l/sporty-v-americe/.

Taky nás ve škole čekalo focení. Navlnila jsem si hezky vlasy, vzala si svetr, i když venku bylo asi 35 stupňů a moje (plus dalších asi 100 lidí) fotka se asi o měsíc později ztratila. Musela jsem se proto spolu se spoustou dalších lidí asi o dva měsíce později vyfotit znovu. Myslím, že na té fotce budu mít zavřené oči…

Během několika dní se ochladilo asi na 27 stupňů, což bylo moc fajn, ale na běhání bylo horko i ve 20. 18. září jsme vyrazili do Bransonu do Silver Dollar City. Je to něco jako Legoland bez lega, spoustu horských drah a atrakcí a je to laděné do staršího stylu. Věřte tomu nebo ne, ale ve frontě jsem potkala Češku. Byla chudák docela zmatená, protože skoro vůbec nerozuměla a neuměla mluvit. Byla velmi komunikativní a nadšená, když zjistila, že mluvím česky. Aby toho nebylo málo, zjistily jsme, že bydlí kousek od Berouna.😃

Po zábavě v Silver Dollar City jsme se šli podívat do outletu a potom na večeři do Olive Garden s asi hodinovým čekáním. Olive Garden je místo, kde se opravdu vyplatí si na místo počkat, protože jejich jídlo je opravdu jedno z nejlepších. Po večeři jsme šli do Hurts Donut a koupili jsme donuty na snídani. 

Další týden byl takový volnější. Měli jsme další závody, ve čtvrtek jsme skončili školu kolem jedné, jelikož bylo něco jako konzultace a v pátek jsme školu neměli vůbec. Strávila jsem proto skoro celý den telefonátem domů. Byla jsem ráda, že jsme měli pátek volný a mohla jsem se před sobotou déle vyspat. V sobotu jsme totiž vstávali opravdu brzo a jeli jsme na závody. Tentokrát se jeli podívat i Sarah s Jessiem a po závodech jsme se jeli podívat do Eureka Springs. Je to městečko, které působí docela evropsky. Najdete tady spoustu obchůdků, kde mají převážně ručně vyráběné věci. Po návštěvě všeho, co jsme chtěli, jsme se jeli na otočku podívat do Brazílie, teda jinak řečeno na The Christ of the Ozarks.

Další týden se pro mě stal opravdu důležitým. S kamarádkou z cross country jsme vyhrály medaile. Byla jsem opravdu nadšená, protože vyhrát si v Americe medaili je něco, co si budem😉. Když jsme šli v pátek ze školy. bylo mi řečeno, že doma možná čeká překvapení. A čekalo. Čekalo na nás koťátko, které s námi ale bohužel pobylo nějaký týden, a pak zmizelo.

Následující týden jsme měli zase závody a nic extra se nedělo. Perfektním dnem byl ale pátek, kdy jsme po večeři zamířili do Walmartu koupit kostýmy na birthday party, která byla zároveň costume party. Neskutečně jsme se nasmáli, když si na sebe Jessie navlékl dámskou noční košili. Nakonec jsme si je koupili všichni a na oslavu jsme šli za old ladies. K té oslavě se tady musím vyjádřit, protože jsem byla opravdu zaražená. Moje sestřenice měla oslavu jedenáctých narozenin. Sešlo se nás asi 20, měli jsme oběd a dort a sestřenice si rozbalovala dárky. Takovéhle množství dárků nedostáváme ani na Vánoce. Byla jsem překvapená, jaké velké dárky dostala, kolik jich dostala a že vlastně jenom řekla děkuju a nebyla ani nijak překvapená. Přišlo mi, že to brala jako samozřejmost, že má narozeniny, tak dostane hodně dárků. Po oslavě jsme jeli na večeři a jeli jsme kolem velkého skladu Walmartu, který sídlil poblíž. Věděli jste, že Walmart byl založený v Arkansas? Po večeři mě Sarah vzala do Targetu a teda prosím, chtěla bych Target i v Česku. Z Targetu jsme se přesunuly do Bass Pro Shops za Jessiem. Sarah říkala, že se mi tam asi líbit nebude, ale naopak. Je to lovecký obchod, ale zároveň outdoorový obchod, kde měli spoustu krásného oblečení na hiking, nebo jenom prostě hezké mikiny a svetry… Ne cestu jsme si koupili v Andy’s Frozen Custard zmrzlinu a vyrazili jsme domů.

V pátek jsme měli ve škole Bobcat Madness, což byla akce, při které se škola snažila namotivovat na sezónu sportů, i když už dávno začala. Společně jsme hráli nějaké hry a bylo to fajn, ale hrozně zdlouhavé. Ten den jsem ze školy přišla asi v 10 večer. Druhý den ráno jsme jeli kousek k Eureka Springs, kde jsme se potkali se Sařinými rodiči a společně jsme šli na Craft Fair. Bylo to něco jako náš Design Market, ale mnohem větší a s věcmi, které byly hezké a obdivuhodné, ale nikdy byste si je nekoupili. V obchůdku, který byl na místě, kde se Craft Fair konala, jsme koupili mouku, která je hodně blízko té naší. Takže doufám, že ten chleba, co mám v plánu péct, se povede. Na večeři jsme šli do Areny, kde, jak už asi víte, mají můj oblíbený salát. Halloweenská výzdoba jim tam rozhodně nechyběla…

Další týden byl plný krásných maličkostí. V Jessieho hodině jsme měli Vánoce. Jessie si prostě koupil sněhodělátko a musel ho vyzkoušet.😆Ve středu přišel do knihovny Reed pro svolení, jestli mě může vzít na homecoming. Ale o tom už jste určitě četli. (https://postcards-to-the-czech-republic4.webnode.cz/l/homecoming-week/)

Když jsem stála ve školní bathroom přišla ke mně úplně neznámá tvář a zeptala se mě, jak se jmenuju, že mám hrozně hezký jméno a řekla mi, že jsem krásná. Absolutně netuším, kdo to byl, ale bylo to fakt hezký. Ke konci dne mi Jessie řekl, že se mu nejvíc líbila moje prezentace, což mě taky potěšilo, protože mít lepší prezentaci v angličtině než Američani je řekněme kompliment😁. Další z těch hezkých maličkostí byla ta, když mi Jessie řekl, že jsem ready na život, že si myslí, že bych teď klidně mohla jít na college, zvládla jí a že jsem prostě ready na život. Hm, tak jo☺️😃.

V sobotu jsme jely kupovat šaty na Homecoming, potom byl homecoming week (https://postcards-to-the-czech-republic4.webnode.cz/l/homecoming-week/) a poslední, co zmíním, je náš sobotní výlet.

Sobotu jsme začali snídaní v Sonicu a koupili jsme si kafe v Bean Barn. Potom jsme vyrazili na Hawksbill Crag, kde jsme si udělali krásnou podzimní procházku (pro skoro všechny okolo hike) a večer jsme šli ke kamarádům na oslavu narozenin jejich syna. Chci to tady zmínit z důvodu toho, že mu bylo taky 11 a na oslavě měl podobné množství lidí, jako moje sestřenice. Dostal nějaké peníze a třeba tři dárky. Jedním z nich byla kšiltovka baseballového týmu. Dostal opravdu přiměřené množství dárků a byla na něm vidět opravdu upřímná radost. To mě potěšilo, protože jsem měla trochu zkaženou představu o dětech v tomhle směru. Bylo opravdu krásný vidět, jakou měl radost!

Tak. Shrnula jsem ty dva měsíce docela rychle. Dalo mi to spoustu, převážně spoustu uvědomění, ale hlavně taky neskutečně moc smíchu a sblížila jsem se tady zase o hodně víc se spoustou lidí.

Dobré ráno pro ranní čtenáře s einetem kleinetem, šťastnou cestu do školy, hodně štěstí se vším zkoušením a testy a nebo dobré odpoledne, či dobrou noc. Tak či tak, mějte hezký den!❤️