Jsem neskutečně nerozhodný člověk. (Nevím, jestli si mám dát pistáciovou nebo mangovou zmrzlinu, nevím, jestli se mi líbí tohle nebo támhleto… – You have always been an indecisive person and you will be in the future. You hardly even can’t decide what to eat! = tohle jsem náhodou našla dneska při psaní eseje na English v Letter Anylysis)

Celý život žiju ve své komfortní zóně, nemusím dělat velká rozhodnutí, mám kolem sebe skvělou rodinu a kamarády a všechno je vlastně moc fajn a nic není nepříjemné. Co ale takhle nějaká změna? Trochu si sáhnout na dno? Překonat se? Začít konečně o věcech rozhodovat?

Pamatuju si, že jsem si hledala, tak tři roky zpátky, na internetu jazykové pobyty v zahraničí. Ty, co stojí ke 100 tisícům za měsíc. Ty, kde jdete o prázdninách na 4 hodiny do školy a zbytek dne trávíte na kampusu, nebo procházením okolí. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych něco takového zrealizovala.

Kdysi jsem viděla na YouTube video rodiny, která měla u sebe doma studentku ze Španělska. V tu dobu jsem vůbec nechápala, co u nich doma dělá cizí člověk, jestli je to rodinný příslušník nebo kdo, ale hrozně se mi jejich videa líbila. A tím bych řekla, že možná tohle celé začalo. Možná v tom bylo i něco jiného, ale popravdě netuším.

Mým snem se najednou stalo odjet do zahraničí studovat, zlepšit si angličtinu a poznat novou kulturu. S nikým jsem o tom ale nemluvila a všechno byl jenom sen v mé hlavě.

Pamatuju si, že když jsem minulý rok stříhala video na KML (kdo to má pochopit to pochopí), představovala jsem si, nebo jsem spíš měla pocit, jako kdybych se najednou s touhle partou lidí loučila a opouštěla je na hodně dlouhou dobu. Ale ono ne. (ono to přišlo, ale až další rok)

Ke konci týdne na dovolené minulý rok jsem na mamku vytáhla to, že by se mi líbilo odjet. A že bych mohla na Nový Zéland za Milanem (tátův kamarád, co jel sbírat na Nový Zéland jablka a už se nevrátil) a bydlet u nich doma, chodit do školy a tak. (Kdybych jenom tušila, že to není tak jednoduché). Potom to všechno nějak vyšumělo a myšlenka zůstala pouze v mojí hlavě. 

Někdy v říjnu jsem byla odhodlaná o svém nápadu říct doma, ale neudělala jsem to. Proč? Budu zcela upřímná. Potkala jsem kluka, se kterým jsem si myslela, že by mohlo něco být a nemohla jsem ho přece po půlročním vztahu (kdyby z něj něco bylo) opustit. Nemohla jsem přece odjet na rok, když měl maturovat a mít maturitní ples. Takže tím jsem tohle všechno zahodila. Angličtinu jsem si ale pořád chtěla zlepšit a chtěla jsem zažít něco jiného. Znova budu velmi upřímná. Korona taky udělala svoje a já jsem neměla na nic náladu. Každé pondělní ráno jsem chtěla pátek odpoledne a víkend, během víkendu jsem chtěla konec víkendu, protože jsem kromě učení neměla co dělat a takhle pořád dokola. Po prosincovém týdnu ve škole, kdy jsem byla psychicky silně v háji, jsem chtěla změnit školu a přejít úplně někam jinam. Brečela jsem jen tak během dne, naprosto bezdůvodně. Měla jsem pocit, že si doma nemáme o čem povídat, že můj život je jenom chtění něčeho, co jsem nemohla mít atd. Začala jsem hledat alternativu pobytu na střední, protože jsem si myslela, že je pozdě a nikdy už střední v zahraničí nezažiju a moje angličtina se nezlepší. Začala jsem proto projíždět profily rodin, které hledaly Au Pairky a našla jsem agenturu, se kterou bych mohla po skončení střední odjet. (Co myslíte, že jsem tím získala? Další až. Až bude po střední, abych odjela.)

Potom šel čas, byl prosinec, leden a já jsem si neustále fotila data konzultačních hodin v agentuře, se kterou jsem do Ameriky chtěla odjet na střední. Někdy v únoru (bylo to podle mě v pátek po skončení záživné španělštiny v době eine kleine (jak moc mi chybí naše EK s niedlich obrázky mit Zahne und karten)) jsem seděla u mamky v pracovně na posteli a prohlížela fotky na instagramu. Najednou se přede mnou objevil happy Pepa v pláštěnce v nějakém národním parku či kde a najednou mi dodal odvahu nebo spíš nakopnutí, že tohle je opravdu to, co bych chtěla. (díky ty hebký🥰) Do toho všeho byla v agentuře poslední volná místa, a tak jsem si řekla, že teď, nebo nikdy. Doma jsem řekla o svém nápadu rodičům (omlouvám se, že to bylo takhle strašně narychlo a DĚKUJU neskutečně moc za to, že můžu tohle prožívat!❤️) a napsala jsem zprávu Kátě a domluvila jsem si s ní konzultaci. Naštěstí jsme konzultaci stihli face to face, takže jsme si udělali výlet do Prahy, kde jsem si napsala test z angličtiny, chvíli si s Káťou povídala anglicky, no a pak už to pokračovalo dál. Začala jsem vyplňovat přihlášku. (myslela jsem si, že vyplním klasicky jméno, příjmení, datum narození a kontakt na rodiče, ale ono ne. Ona vám přihláška může zabrat klidně měsíc)

(měla jsem konečně něco, co mě mohlo vytrhnout z “korona depresí” a viděla jsem světlo na konci tunelu.)

Hned druhý den jsem začala psát motivační dopis. Je to dopis, ve kterém napíšete, co vás baví, jaké máte zájmy atd. Jednoduché to opravdu nebylo. Přece jenom na tom závisí následující rok vašeho života. Další věcí je asi 13 stránek, kde vyplňujete údaje o tom, kde a s kým bydlíte, zdravotní posudek, přidáváte fotky, točíte motivační video, obíháte doktory, přepisujete vysvědčení, pročítáte spoustu papírů atd.

11. března mi přišel Acceptance Letter od ICESU, z čehož jsem měla obrovskou radost a viděla jsem, že se můj sen začíná plnit. 

7. dubna jsem poklidně vařila oběd mezi online hodinami a najednou mi píše Káťa, že jak budu mít čas, ať jí zavolám. Měla jsem dva zmeškané hovory a tušila jsem, co se děje. Nevydržela jsem to a asi pět minut před začátkem hodiny jsem Kátě zavolala. Přišla ti umístěnka do Arkansas! Jsi jejich první studentka, maminka dělá to a to… a takhle Káťa několik minut pokračovala. Běžela jsem dolů celá ubrečená radostí, přičemž si rodiče mysleli, že se něco stalo a nikam nejedu. Táta si neodpustil komentář, jestli jedu na Aljašku (tam se někdy stejně ale musíme podívat). Celou poslední hodinu jsem byla mimo, školu jsem úplně nevnímala a pořád jsem si prohlížela, kam a ke komu to vlastně jedu. Celá vybátá jsem potom napsala naprosto cizí paní, že jsem zrovna dostala umístěnku a jestli je to opravdu ona. Přišla mi zpráva s ujištěním, že to ona opravdu je. Vytvořili jsme skupinu na WhatsAppu a naše komunikace mohla začít. Je to opravdu složité začít konverzaci s někým naprosto cizím, ale nějak to prostě šlo.

Během dalších měsíců jsme měli několik online pikniků, za které jsem byla opravdu vděčná, protože jsme se mohli poznat s ostatními exchange studenty aspoň online.

Dokonce jsme se i dvakrát sešli osobně, což bylo naprosto skvělý.

Jak jsem psala na začátku, jsem hodně nerozhodný člověk. Dalším obrovským rozhodnutím pro mě byla změna školy. Po příjezdu ze zahraničí musíte buď opakovat ročník, nebo dělat rozdílové zkoušky. Štěpánská vyžadovala zkoušky asi z 15 předmětů, což je neskutečně náročné jak psychicky, tak i po stránce učení. Zástupkyně mi řekla, že mi podrží místo o ročník níž, že jsou rozdílovky opravdu těžké. Nechtěla jsem opakovat ročník s úplně cizími lidmi a nechtěla jsem vídat svojí třídu maturovat a vídat ji na chodbě a nemít s ní hodiny. Proto jsem se rozhodla, že přestoupím na gympl do Berouna, kde mi vyšli vstříc. Rozdílovky mě čekají ze tří předmětů a jak zatím všichni říkali, prý jsou zvládnutelné.

Na rozhodnutí, jestli přestoupím, jsem měla víkend a opravdu jsem nevěděla. No ale rozhodnutí jsem udělala. Čekalo mě proto vyřizování různých papírů, obvolávání zástupkyně ze Štěpánský a taky několik návštěv školy v době korony.

Začala jsem v nové škole během online hodin, a pak se do školy na nějaký měsíc i podívala.(Takže tady vysvětlení toho, proč je americká škola moje třetí za tenhle rok.)

V květnu jsme měli první a taky druhý piknik s ostatními exchange studenty. Je to skvělý, protože poznáte někoho, kdo s vámi bude prožívat úplně to samé, co vy. Najdete si lidi, se kterýma můžete sdílet svoje dojmy a pocity a nejste na všechno sami a hlavně nejste jeden z mnoha. (Káťo, znova moc moc děkuju❤️).

V červnu jsem se začala vídat s lidmi, protože to stav koronaviru docela umožňoval, ale hlavně jsem měla nějaké dva měsíce do odletu. Je to hrozně zvláštní, že díky tomu, že na rok odjíždíte, si začnete vážit spousty věcí. Naprosto normální věci se pro vás najednou stanou vzácnými. Jednou z těchto věcí byla návštěva mého skvělého bratránka. Ráno jsme spolu šli běhat, hráli jsme canastu, jeli se vykoupat na Kosov a večer jsme si pustili film. Zní to jako naprosto normální den. Ale nebyl. V ten večer jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená tahle část rodiny a jak jsem byla opravdu šťastná. Ten večer, kdy bratránek odjel, jsem se poprvé rozbrečela nad uvědoměním toho, že tohle rok nebude. Že tohle tady nechávám. První uvědomění toho, co jsem udělala.

18. června jsme s Áďou vyrazili na US Embassy, abychom si vyřídily víza. Před vchodem jsme ukázaly občanky a mohly jsme pokračovat. U vstupu odevzdáte veškerou elektroniku a dostanete návštěvnickou kartičku.

Celý proces byl opravdu jednoduchý. Předaly jsme důležité papíry, sejmuli nám otisky prstů a anglicky jsme odpověděly na pár otázek typu kam jedeme, na jak dlouho, jestli jedeme na anglicky mluvící program atp.

Komunikace s ambasádou ale úplně nejlepší nebyla, protože nezvedali telefon a nevěděla jsem, kdy si pro víza můžu dojít. Asi po 14 dnech jsem si pas s vízem vyzvedla.

Dalším uvědoměním byly pokračovačky. Během jednoho z posledních tréninků jsem se málem rozbrečela, protože jsem si uvědomila, co tady nechávám. Večer jsem slzu ale opravdu zamáčkla, protože když je pro vás něco opravdu důležité, uvědomíte si to.

Potom konečně skončila škola a začaly prázdniny, které jsem měla opravdu nabité. Jeden den jsme s tátou vyrazili na kolo. Byl to další z naprosto normálních momentů, které v životě zažíváte. Pro mě to bylo ale něco výjimečného a důležitého. Přijela jsem domů celá od bahna ale naprosto šťastná, protože to pro mě znamenalo opravdu hodně.

Další den jsme odjížděli na summer camp, kde jsem se začátku měla hrozně smíšené pocity, jestli do USA vůbec chci odjet a chtělo se mi brečet. (jelikož tohle čte spoustu lidí, které ani neznám, nechci sem úplně vypisovat důvod proč). Potom jsem ale najela do summer camp módu a nemohla jsem si ho užít víc. Měli jsme spoustu přednášek, her, sportů, seznámili jsme se ještě víc s ostatními exchange studenty a já jsem si po dlouhé době připadala, že není korona a všechno je fajn. Obskakovali nás, přinesli nám dobré jídlo až pod nos, následně ho zase odnesli, měli jsme k dispozici bazén s vířivkou, no bylo to skvělý. Byl to poslední krok skvělé přípravy, kterou pro nás Káťa měla. (když nepočítám goodbye dinner)

Poslední týden jsem začala pomalu balit a šli jsme na Goodbye dinner s ostatními studenty a s Káťou. Hlavně jsem ale začala žít stylem, že bych nejradši posunula čas zpátky, protože se můj odlet opravdu hodně rychle blížil a já jsem chtěla trávit co nejvíc času s rodinou. Asi dva dny před odletem jsme si zavolali společně s rodičema, Sarou a Jessiem a to bylo to nejlepší, co jsem mohla před odjezdem a v době pochyb udělat!

Na závěr už bych asi jenom dodala, že nás a vás všechny exchange studenty obdivuju.

Celý tenhle “výlet” obnáší spoustu přípravy, papírování a řekla bych že i odvahy.

Ještě jednou děkuju, že můžu něco takhle skvělýho prožívat. Jsem tady opravdu šťastná!🥰