Už je to víc než měsíc, co jsem v Americe. (v sobotu to byly přesně dva měsíce, ale než tohle dopíšu, tak to bude určitě zase dlouhá doba…) Neskutečně rychle to utíká a opravdu tomu nemůžu uvěřit, že je to měsíc. Někdy teda popravdě pořád nevěřím tomu, že jsem v Americe a že se to opravdu děje😃. Za tu dobu jsem tu “nasbírala” pár rozdílů, o které se s vámi podělím.

Začneme velikostními rozdíly. Spoustu lidí tady má trucky a auto, jako například to naše, tady nemá skoro nikdo. Naše auto je něco jako Toyota KML, jenom ne sedmimístná. Granny má obr truck, Jack se Sandy mají asi tři, my k tomu máme ještě Jeepa, moji spolužáci mají trucky, no jsou tu hodně oblíbení. SPZku mají jenom vzadu, vpředu nemají nic, nebo tam mají “SPZku” s Razorbacks. Autem tady jezdí opravdu všichni všude. Mám spolužáky, kteří jsou mladší než já a řídí, což je prostě hrozně zvláštní. Jedné kamarádce je 14 a už si začíná zařizovat řidičák. Jestli já ho budu mít už v 18, tak to bude zázrak.

Velikosti jídla v restauraci jsou obrovské. Jak jsem psala v minulém článku (Americký fotbal, IKEA a spoustu dalšího), v Olive Garden mi zbyla tak třetina jídla. Když si dáváme nějaký salát, většinou ho máme druhý den jako plnohodnotné jídlo. Malá zmrzlina jsou tu tak 3 kopečky, netuším, jak velká je velká, nebo střední velikost. Jídlo není velké jenom v restauracích, ale i v obchodě. Spoustu věcí tu prodávají v mega pytlích, rodinných baleních…

Např. bread (čti toast), je dvakrát tak tlustý jako ten náš. Samozřejmě tu ale seženete “normální” velikosti. Když si kupuju třeba jogurt, tak má normálních asi 100 gramů. Ale balíček šunky má asi půl kila a ještě že naše lednice mrazí, protože kdyby nemrazila, tak by všechny věci, které jsou jenom pro mě a nikdo jiný je doma nejí, asi úplně nepřežily tak dlouho, jako přežívají…🙃

Zůstaneme u jídla a přesuneme se ke školním obědům a celkově k tomu, jak tady v Americe jedí.

Ráno si můžete dát snídani ve škole, já si jí dávám doma, protože ve škole máte na snězení hrozně málo času a zatím jsem úplně neměla odvahu. Ale jak Sarah říkala, snídaně jsou prý v pohodě. Někdy je vyzkoušet musím. Mezi hodinami (začínáme v 7:50, máme první blok něco přes hodinu a půl, potom 4 minuty přestávku, kdy jste většinou rádi, že se stihnete přesunout na další hodinu, potom další blok a v 11:12 je pauza na oběd, která trvá půl hodiny a pak další dva bloky) nikdo nesvačí. To, co míváme ke svačině ve škole my v Česku, jsou tady většinou školní obědy. Obědy ve škole prý dobré nejsou a některé jejich kombinace jsou opravdu zvláštní, takže si nosím svoje. Dalším jídlem je večeře, kterou míváme většinou kolem 8 a je to na styl našeho oběda. Mají to tady obráceně, jejich oběd je naše večeře a obráceně. Sarah naštěstí ráda vaří, takže vaříme většinou spolu a nejsou to hamburgery, ale normální jídlo typu rýže, brambory, zelenina…

Jednou týdně vařím vždycky něco já, většinou něco “našeho” (něco, co děláme doma my, ale svíčkovou jsem tady fakt ještě nevykouzlila😅)

Jessie naše večeře nejí, protože je neskutečně picky. Jeho skoro každodenním jídlem je pizza.

Jak už jsem zmínila, i časy jídel jsou tu jiné. Obědvat ve čtvrt na 12 je hrozně brzo, ale už jsem si na to zvykla. Odpoledne ale většinou mívám hlad, jelikož mám po tréninku a někdy čekat na večeři třeba do 10 do večera je opravdu dlouhá doba.

Dalším, pro mě velkým, rozdílem je jezení venku. McDonald’s nebo jiná “restaurace” tohoto stylu je tady něco naprosto normálního. Přijde mi, že dát si k jídlu hamburger nebo sendvič je pro ně to samé, jako pro nás chleba. Na jídlo ven chodí opravdu často. Když Jessie se Sarou mají ragball games a jezdím s nimi, naše večeře je většinou něco typu sendvič, nugetky, nebo něco na ten způsob. Poslední dny jsem zůstávala doma a dělala školu, takže jsem si k večeři dělala většinou nějaký salát, na což měl Jessie narážky, jelikož nejí zeleninu.

(teď už ragballová sezóna skončila, takže no more nugetky tak často)

Každý pátek chodíme na “lepší” večeři, tudíž ne jídlo typu McDonald’s. Je to taková hezká zvyklost, že máme páteční večery takhle hezky strávené. Po večeři se někdy zastavíme na zmrzlině, což je taky moc fajn😋. Někdy jsme byli na večeři i v sobotu, ale to není pravidelně. Většinou to bylo proto, že tu byla třeba další část rodiny a šli jsme společně, nebo protože jsme nebyli v pátek. Každou neděli po kostele chodíme společně se Sandy a Jackem na oběd, což mám taky ráda. Trávím tady se svými host prarodiči (to je fakt divný tohle psát, když jsou o pár let starší než moji rodiče) víc času, než doma. Asi je to i tím, že Jack je pastor v kostele, tam se vídáme dvakrát týdně, někdy k nim jen tak zajdeme, protože bydlí pár minut od nás, někdy se sejdeme u granny doma, potkáme se v obchodě…

Ze začátku vím, že mi Haylee říkala, že Sari (studentka přede mnou) říkala, jak často chodí jíst ven. Když jsem tady byla pár dní, tak mi to tak přišlo taky. Pořád se rozhodovat, co si dát, pořád někam jezdit, přišlo mi to opravdu často. Teď už jsem si na to zvykla a divné už mi to ani nepřijde.

Když jdete do restaurace a objednáte si pití, není tady nic jako malá a velká velikost. Přinesou vám tak půllitrový (někdy litrový) kelímek naplněný zhruba do třetiny ledem a pitím samozřejmě. (ledem tady opravdu nešetří. Někdy naplní ledem celý kelímek a zalijou ho pitím) Když pití dopijete, nebo vám zbývá třeba třetina, obsluha se zeptá, jestli chcete nové, nebo vám automaticky přinese další. To všechno je za jednu cenu. Nic nepřiplácíte. Pití je tu v restauracích opravdu levné (třeba 2 dolary). S jejich free refilly můžete tedy mít třeba 2 litry pití pouze za 2 dolary. (U nás by to bylo třeba něco kolem 500,-…) Refill může vypadat i tak, že když už jste na odchodu, naplní vám plastový kelímek a vy si můžete vzít pití na cestu. (plasty, brčka, plasty, plasty pomoc🙃😬)

Když už jsem ty plasty načala-pojďme si říct něco o tom, jak je to tu s odpadem, tříděním, plýtváním…

Když jsem tady byla první ráno a vařila jsem si čaj, měla jsem v ruce papírový pytlíček od čaje a šla jsem za Jessiem s otázkou, kde mají koš na papír. Koukal na mě, co po něm chci a pak se zeptal, jestli myslím jako koš a já že teda asi jo. Po několika dnech, kdy jsem byla ve městě, jsem zjistila, že se tady vůbec odpad netřídí a že i kdybych se snažila a doma třídila, bude to tu na nic, jelikož to všechno hodí do jedné popelnice. Kontejnery na tříděný odpad tady nenajdete. (Když si Jessie prohlížel street view naší ulice a viděl je tam, zeptal se, co to je, jestli jako tříděný odpad.)

S plasty je to tady šílené. Ke každému pití máte brčko, pití ze Sonicu je v takových polystyrenových kelímcích (ty, co jsou v Berouně na vánočních trzích, ale tady jsou dvakrát tak tlusté a mají třeba litr). Jessie někdy vypije třeba tři drinky ze Sonicu, tudíž tři litrové kelímky, tři brčka, jeden člověk za den, tudíž třeba 1095 kelímků a brček za rok jenom za jednoho člověka. Doma máme reusable cups a dokonce i kovová brčka, ale ty v Sonicu nejste schopní využít, jelikož se dovnitř do Sonicu úplně nedostanete a pití si tam jenom okýnkem vyzvednete. Když jsem byla s Haylee a její rodinou v IHOPU, nějak jsme se dostali k ekologii a všemu okolo. Když jsem jim říkala, jak to doma řešíme, co všechno děláme a neděláme, málem jsem se rozbrečela…

Taky tady hrozně rychle zaplní koš, jelikož nesešlapávají plechovky nebo ty obr kelímky ze Sonicu. (myslím, že bych vám sem měla vyfotit, jak to vypadá u nás v lednici, kolik tam je plechovek s pitím, abyste si mohli představit, kolik se toho asi tak vyhodí)

Bylo by to na dlouhé povídání, pojďme se posunout dál.

Tenhle článek nemá hlavu a patu, ale pokusím se aspoň trochu zůstat u tématu.

Když přijdete do restaurace (do lepší, ne McDonald’s) první co uděláte je to, že řeknete obsluze, kolik vás je. Pokud je uvnitř dost místa, zavedou vás ke stolu a pokud ne, sednete si do takové čekací zóny a čekáte, než se místo uvolní. (rekord byl asi hodina a něco v Olive Garden, ale většinou je to třeba 10-15 minut)

Když už máte místo, přijde obsluha a představí se vám. Good evening my name is Jade and I will be taking care of you tonight. What can I get you for a drink?

To mě ze začátku hrozně překvapilo. Je to ale hezké, že máte po celou dobu svého vlastně osobního číšníka. Na stole je ve skleničkách, stejně jako sůl a pepř, parmazán. Snad úplně všude, kde jsme zatím byli.

Přesuneme se ke škole a k domovu.

Asi největším velkým rozdílem, kterého jsem si tady hned na začátku všimla, bylo to, že nezamykají auto a dům. (svojí fjällrävenovou klíčenku jsem si brala úplně zbytečně, klíče od domu jsem nevyfasovala) 

Když jdeme do školy, necháváme dům odemčený a auto u domu máme taky pořád odemčené. Nechávám si vždycky běhací boty v autě a po škole si je z auta vezmu a odcházím od odemčeného auta.

Zamykání má co dělat s klikou, která je tady taky jiná. Je to kulatá klika, kterou pro otevření dveří otočíte doprava, ale když chcete zamknout, tak otočíte doleva. (tohle je trochu zavádějící-zámkem otočíte nelogicky na tu stranu, na kterou se u nás odemyká) Stejně tak jsou tu jiné vypínače, ale já vlastně nevím, jestli se u nás rozsvěcí nahoru nebo dolů, ale myslím, že je to tady taky obráceně. Hlavně to není ta velká krabička, ale jenom taková tlustší tyčka ve zdi😀.

Co se designu týče. Poznáte americký dům. Svým stylem. Prostě ho poznáte. Sandy s Jackem bydlí v domě, kde bydlel Jessie jako malý a ten dům nevypadá staře. (myslím tím to, že u nás poznáte skoro 40 let starý dům od toho nově postaveného)

Uvnitř se ale nachází ten velký rozdíl. Určitě jste všichni viděli takovou tu typickou americkou dřevěnou kuchyň. Ne naše laminové dřevo. Opravdové dřevo. Kdo jste to viděl, tak víte, o čem mluvím.

Tuhle kuchyň tady má skoro každý. Když jsme byli v IKEE, tak tam jsou ty hezké moderní, ale ty jsem u nikoho zatím neviděla. Moje host teta má krásný dům, moderní, všechno krásné, ale má tam přesně tuhle kuchyň a dveře ze stejného dřeva. Asi je to tady normální/oblíbené… I’m not a big fan of it, ale jak jsem psala, možná je to ten náš lamino dřevo styl.😆

Když jdete do koupelny, většinou tu nenajdete dlaždičky. Často je tam vymalováno nějakou “šílenou” barvou (růžová, taková tyrkysová, žlutá…). Všichni z naší rodiny mají vanu, která je taková hodně přízemní, ale zároveň je dlouhá na té straně, kde se dotýká zdi. Tam pokračuje materiál, ze kterého je vyrobená a nahrazuje dlaždičky. Na každé vaně je závěs, takže se vlastně cítíte jak ve sprcháči a po vypnutí teplé vody vám je v koupelně dost velká zima.

Koupelny tady nijak designové nejsou, většinou jsou i laděné do nějakého řekněme staršího stylu. Upřímně mě to dost překvapilo. Když ale jdete do bathroom například v obchodě nebo někde na benzínce, bývá to tam opravdu hezké. Když to porovnám s našimi třeba i placenými…

Zůstaneme ještě chvíli u věcí, co se domova týče. Nepoužívají žehličku. Nebo jinak. Moje rodina nepoužívá žehličku. Nevím, jak to mají ostatní, ale my máme sušičku místo žehličky😂🤦🏼‍♀️. Já si oblečení vždycky vyperu, dám si ho usušit na sušák a následně ho dám “vyžehlit” do sušičky. Košile tímhle procesem ještě neprošly. Jsem zvědavá, jak budou vypadat. Jessie košile nosí docela často a nevypadají nějak krávou sežvýkané, takže možná budou v pohodě…😁

Jinak co se pračky týče, to je taky zázrak. Naše pračka nemá okýnko, jako ta naše doma, takže nevidíte, jestli už se začalo prát nebo ne. Někdy se začne prát hned, někdy to frajerce trvá i několik hodin. (Teď o víkendu jsem před hovorem domů pračku pustila a asi po 3 hodinách oblečení nebylo vyprané, ale bylo napůl mokré…)

(pro pobavení přikládám fotku, kdy jsem prala a nevyždímalo se mi oblečení a snažila jsem se přeložit, co mám dělat-neformální delikátní pračka)

Jak už jsem určitě někde psala, všude je klimatizace (kromě žlutých školních autobusů, kde mi klimatizace poprvé za dobu, co tu jsem, chyběla). Na stropě máme doma takový ten větrák na světle, který jste určitě viděli někde ve filmu, nebo možná i někde u nás v nějaké restauraci. To je jedna z věcí, kterou můžete ovládat. U Sary s Jessiem v ložnici ho vidím pořád zapnutý, já ho mám vypnutý, protože je vevnitř zima už jenom z klimatizace, která mrazí řekla bych tak na 17 stupňů.

Klimatizace není ale jenom uvnitř, ale Jessieho rodiče ji mají dokonce i na terase, což mi přišlo šílené, když jsem to poprvé viděla.

Stejně jako větráky tady najdete vlajky. Je tu naprosto běžné, že vám na domě visí pět vlajek. Vlajky jsou v každé třídě, venku, na domech, všude. Americkou vlajku si tady můžete koupit taky snad všude (Walmart, Hobby Lobby…)

Když jsem zmínila obchody, co mě opravdu zarazilo, byl Dollar Tree (nebo Dollar General, Dollar Store…). Jedná se o obchod, kde mají taky všechno. Rozdíl je ale v tom, že všechno stojí dolar. Velký prací prášek stojí stejně, jako narozeninové přáníčko. Byly jsme tam se Sarou zatím jednou a koupily jsme nějaké snacks, abych vyzkoušela, co mi chutná a co ne. Mým favoritem jsou kokosové chips, které ve Walmartu koupíte asi za 7 dolarů, já jsem měla tři pytlíčky za 3☺️ a Reese’s Pieces (Will’s Desert Island Candy😉) jsou hodně dobrý.

Co se školy týče, je to velký rozdíl. Přístup učitelů je tady opravdu jiný. Jsou mnohem víc přátelští a komunikace s nimi je mnohem víc podobná komunikaci s kamarádem. I přes to, že jsou učitelé “kamarádi”, tady mají autoritu. Někdy si možná žáci dovolují až moc, ale oni si někdy hodně dovolují i učitelé, takže se to nějak vyrovná. (nechci, aby to vyznělo, že si tady na nás učitelé dovolují, jenom se to snažím nějak vysvětlit, jak to tady funguje)

Vyučování tady také probíhá jinak. Škola začíná v 7:50 (jako za starých časů na AG) a je rozdělená do bloků. (o časech jsem psala o něco výš) Někdy jsou hodiny docela zdlouhavé, hlavně když máte třeba jen Reading class. Všechno je tu mnohem víc na pohodu, učitelé se do vás nesnaží dostat co nejvíc informací a nesnaží se vás potopit. Přijde mi, že jim tady opravdu záleží na tom, abychom se něco naučili a ne abychom napsali hodně testů a měli hodně známek. Známky tady jdou získat i jiným způsobem. Např. v English class posloucháme krátké podcasty, které vždycky písemně shrneme a každý takový úkol je za 20 bodů. Na US History jsme psali dva testy, ale známek (bodů/procent) mám 8. Z angličtiny za ty dva měsíce mám asi 15 známek. Jde to prostě i bez testů a stresování. Učitelé v Česku, vemte si z toho příklad.😉

Co tady ale není tak free je dress code. Nemůžete nosit tenká ramínka, crop topy, krátké kraťasy, odhalená záda, divné nápisy… Ripped jeans můžou mít díry maximálně ke kolenům a níž, takže moje oblíbené džíny leží přes týden ve skříni a můžu si je vzít maximálně někam, kde není škola.

Další, pro mě vymožeností, je rozhlas. Rozhlas tady funguje stejně, jako u nás (teda asi jak kde, co si budem). Rozdílem je ale to, že skrz rozhlas komunikuje school office s učitelem. Pípne rozhlas a ozve se hlas Mr. whoever, do you… U dveří je tlačítko, kterým do school office “zavolá” učitel.

Každé ráno je hned na začátku první hodiny rozhlas. Držíme zhruba nějakou minutu ticha a potom říkáme The Pledge of Allegiance, která zní takhle: I pledge allegiance to the flag of the United States of America and to the Republic for which it stands, one Nation under God, indivisible, with liberty and justice for all. Je to přísaha loajality Američanů ke své zemi. Jedná se o 31 slov, která potvrzují hodnoty a svobodu, které americká vlajka představuje. Slib věrnosti byl napsán ke čtyřstému výročí, v roce 1892, od objevení Ameriky. 

Asi poslední, co ještě zmíním ke škole, je španělština. Už jsem o ní trochu psala, ale tak za zopakování nic nedáš. Na jazyky tady opravdu není kladen důraz. Ono to vlastně není potřeba, protože mluví jazykem, kterým mluví celý svět. Přijde mi to ale trochu škoda, protože věřím, že učitelé mají znalosti, které by mohli žákům předat. Zatím jsem se naučila jeden minulý čas, který jsem neuměla, ale jinak teda nic moc. Jsem ale ráda, že vidím rozdíl a můžu výuku jazyků porovnat. V tomhle je české školství určitě lepší. Když si vzpomenu na svojí první prezentaci ze španělštiny-měli jsme španělštinu nejdéle měsíc a museli jsme prezentovat ve španělštině. Tady mají španělštinu už dva roky a náš projekt jsme prezentovali v angličtině, udělali jsme prezentaci v angličtině a jediné, co se týkalo španělštiny bylo to, že projekt byl na španělsky mluvící zemi…

Blížím se pomalu ke konci a už nevím, jak to dát dohromady, takže jenom výkřiky do tmy.

Snapchat = náš messenger. Neskutečně tady na snapchatu ujíždí, tráví na něm spoustu času a nezeptají se vás na instagram, číslo nebo messenger. Zeptají se vás, jak se jmenujete na snapu. Já jsem byla dlouho proti, protože další sociální síť, ale když jsem viděla, že jestli si tady chci psát s kamarády, tak se budu muset podřídit, stáhla jsem si ho taky. Naštěstí mě na něm nic nějak extra nepřitahuje a netrávím na něm moc času.

TikTok = ne nebezpečná aplikace, ale aplikace jen tak jako třeba YouTube. Jessie na TikToku projíždí večer videa, neskutečně se u toho směje a TikTok tady má jiný rozměr, než u nás. Tady bych neřekla, že je to nebezpečná aplikace… (nebudu se tady o tom rozepisovat, od toho tenhle blog není)

Co se covidu týče – jako by nebyl. Ve škole nenosíme roušky, netestujeme se, do obchodu nenosíme roušky, všechno se může. Jediným místem, kde jsem musela mít celou dobu roušku, byla IKEA.

Taky jediné, kde se covid řekněme “podepsal”, je naše dovolená. Na Thanksgiving vyrážíme za oceánem🥰 a abychom mohli jet, musíme být všichni očkovaní (tím jsem ztratila kamarádku, se kterou jsem chtěla jet, protože nebyla očkovaná. Naštěstí jsem ale našla jinou, která byla teď na první dávce, takže s námi může jet).

To, že je tady horko, jste už asi všichni zaregistrovali. Ale jen tak pro zajímavost, dneska je 13. října a venku je 27 stupňů.

Obchod s ledem – na ulicích stojí takové malé domečky, (něco jako automat na med u nás ale mnohem větší) kde si můžete koupit pytel ledu. Stejně tak je to i ve Walmartu. Prostě si můžete koupit třeba deset kilo ledu.

Úplně poslední, ne úplně rozdíl, ale zmíním ho. Na povolání mých rodičů tady všichni koukají hrozně překvapeně a že je to něco hrozně zajímavého (neříkám, že není) a neobvyklého. Takže mami a tati, je tady na vás pohlíženo s nadhledem a obdivem😉.

Uf. Šest stránek. Končím.

Ještě na konec. Děkuju vám všem, co tenhle blog čtete a baví vás. Ty zprávy, co dostávám jako zpětnou vazbu, jsou fakt krásný a vážím si toho!❤️

To, že si čtete můj blog před spaním jako knížku, nebo že vás to inspiruje, nebo že se to hezky čte. Děkuju. 

Dobrou noc všem, co jste to dočetli před spaním a dobré ráno všem, co u toho popíjíte ranní eine kleine.😘